Logo

Křest - původ, smysl a vývoj

Chcete se dozvědět něco o křtu?
Krátká studie od Danky P. nás uvede do problematiky křesťanského křtu... Posvátný obřad a různé druhy rituálu jsou odedávna spjaty s duchovní stránkou člověka, od archaických magických rituálu, přes mystická ztotožnění, sjednocení či vytržení z profánního dění, po náboženské a duchovní rity, které souvisí s životní cestou jednotlivce, s jeho návraty a proměnami. Vždy se jedná o konkrétní prožitek jednotlivce a společenství v přesazích do posvátného, do opravdového.
Jedním z těchto aktů, který provází lidstvo už několik tisíc let a přetrval s určitými proměnami a posuny ve významu je i křest. Mohli bychom ho v religiózní rovině obecně nazvat iniciačním rituálem, tedy aktem, který uvádí v novou etapu života. Kdy jednotlivec veřejně vyznává svou víru a přijetím křtu toto stvrzuje a včleňuje se do společenství s přijetím všech práv a vnitřní odpovědnosti, která z toho vyplývá. V sekularizovaném pojetí se při určitých slavnostních příležitostech křest používá jako rituál uvádění v život a ve známost nově vzniklých, vytvořených vyjímečných věcí.

Etymologie

Slovo křest v češtině souvisí se slovem kříti, obě tato slova jsou odvozena od slova Kristus
Řecké slovo pro křest baptisma však souvisí se slovesem značícím ponořiti – baptizein, baptein s poměrně širokým významem.
Smýti, omýti – buď celé tělo nebo aspoň část /buď ponořením, anebo politím či omočením
/viz řecký text NZ J 13, 25; Zj 19,13; Mk 7,4; L 11,38/ ve všech těchto případech je užito téhož baptizein nebo baptein.

Archaický rituální původ

Obřadná očistná koupel neboli křtění je zaznamenáno jako rituální akt u několika starověkých národů v různých kontextech a významech.

Křest v rámci judaismu

Byl určen pro všechny kdo neměli židovský původ a kteří se rozhodli přijmout židovskou víru. Účastnili se ho muži i ženy, muži se mimo to podrobovali ještě obřízce. Tito „nově přistoupivší“ se nazývali proselyté.
Ceremoniální očista ponořením se také týkala určitých lidí před vstupem do chrámu nebo různých rituálních nádob. (srv. Ex 29,4;30,20; 40,12; Lv 16,26;17,15;2Kr 5,14;Žd 9,10)
Lidé, kteří vstupovali do služeb se křtili slovy „ve jméno služebnosti“, ti, kteří vystupovali z otroctví se křtili slovy „ve jméno propuštění“.
V přeneseném smyslu znamená projití utrpením, neštěstím (Mk 10,38;L 12,50)

Křest Janův

Byl specifický akt v určitém historickém období, který byl spojen s životem proroka Jana Křtitele. Tento křest znamenal akt veřejného vyznání a znamení vnitřního pokání a odpouštění na straně Boží. Jan sám považoval své křtění za přípravu člověka na jeho vstup do Božího království.
Janův křest byl (podle Sk. 18,25;19,1-7) i po jeho smrti nadále provozován v kruzích, které stále v budoucnu očekávali mesiáše.

Mysteriální kulty

Myšlenkové, duchovní a kulturní směry Indie a Středomoří se v prvních stoletích před a po Kristu sbližují, propojují, stmelují a vzájemně ovlivňují a vytváří tak jedinečný řecko-orientální synkretismus
Inovace, které jsou vlastní helénistickým náboženstvím, mířili stejně jako nové filosofické směry ke spáse jednotlivce. Roste počet uzavřených organizací, které předpokládají iniciaci a eschatologická zjevení. Iniciační tradice eleusinských mystérií se oživuje a nabývá na síle díky různým mysteriosofickým náboženstvím soustředěným okolo božstev, o nichž se soudilo, že poznala a přemohla smrt. Vedle bohů a bohyň helénistických mystérií - jako byli Dionýsos, Isis, Osiris, Kybelé, Attis, Mithra - získala oblibu i další božstva pomáhající a ochraňující jednotlivce - Hélios, Héraklés, Asklépios. Na oblibě také získávají zbožštění králové - král je zachránce - sótér, ztělesňuje "živoucí právo".

Pro synkretismus helenistické a římské epochy jsou charakteristické jeho rozpětí a jeho tvůrčí schopnost. V tomto prostředí se také rozvíjí prvotní křesťanství.
Všechna mystéria, s výjimkou dionysovského kultu - jsou orientálního původu
- fryžského /Kybelé a Attis/
- egyptského /Isis a Osiris/
- íránského /Mithra/
- foinického /Adonis/

V helenistické době a zvláště za císařství tyto orientální kulty neměly již etnický charakter, ale universalistický. Většina zlomkovitých zpráv, které jsou k dispozici, se vztahují ke smrti a symbolickému zmrtvýchvstání mysta.
Helénistická mystéria uplatňují archaické rituální počínání - divokou hudbu, frenetické tance, tetování, požívání halucinogenních rostlin, aby se jím vynutila přiblížení božstva a aby se uskutečnilo mystické sjednocení.
Lucius, hrdina Apuleiova románu Metamorfózy, podstupuje během své iniciace do Isidiných mystérií "dobrovolnou smrt" a "blíží se království smrti", aby tak dosáhl "dne svého duchovního zrození".
V Kybeliných mystériích je neofyt posuzován jako moriturus, "ten, který má zemříti". Po této mystické smrti následovalo nové duchovní zrození. Mysteria maloasijské Kybely - Magna Mater - spočívala v krvavých křtech - člověk byl postavený do jámy přikryté prkny a krev zabitého býka na něj stékala mezerami mezi prkny. Ve frýžském ritu - jak píše Sallustius - byli noví zasvěcenci živeni mlékem, jako kdyby se "znovu narodili" v Mithrově liturgii, který je proniknut hermetickou gnózí čteme, .."znovu narozený, aby se opět narodil do tohoto tvůrčího narození Života."

Křest v počátcích křesťanství

V křesťanství se stal křest obřadem připojení k lidu, který je účastný na Božím království, nebo připojením do církve. Teprve zmrtvýchvstalý Kristus dává příkaz ke křtění (Mt 28,19)
V prvotní církvi se křest rychle stává samozřejmým a pro církev Kristovu příznačným vstupním ritem. Má obdoby v židovských i pohanských očistných koupelích, přesto však má svéráznou jedinečnou podobu a je spjat se skutečností smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Ukazuje to i nejstarší křestní formule jíž patrně nejsou slova „ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“ ale slova „ve jméno Ježíše Krista“ (srv. Sk 2,38; 10,48;1K 1,13-15)
Tato formule vyjadřuje, že se křesťan stává majetkem Kristovým a byl včleněn či vštípen v Krista, proto ve jméno nikoli ve jménu, jako roub do vinného kmene a že tedy má možnost i závazek „choditi v novotě života“
Křest byl obvyklým způsobem přijetí do křesťanské církve za plnoprávného člena. Byli křtěni muži i ženy. Se křtem bývalo spojeno vylití Ducha sv. anebo křest následoval, když byla zřejmá přítomnost Ducha sv. Předpokladem křtu bylo jednak pokání, jednak vyznání, že Ježíš je Kristus. Křtilo se obvykle ponořením, ať už venku v řekách, jezerech nebo později ve vybudovaných babtistériích. Smyslem křtu je účast na spasitelném dění Božím tj. na smrti a vzkříšení Ježíše Krista je to chápáno tak realisticky, že apoštol Pavel mluví přímo o tom, že jsme skrze křest byli pohřbeni v Kristovu smrt. (Ř 6,4 sr Ko 6,11)

Praxe novozákonního křtu

Biblické obrazy křtu by naznačovaly, že mezi prvotními křesťanskými společenstvími se praxe lišila. Ačkoli musíme být opatrní, abychom nedělali absolutní zevšeobecnění, pokud jde o novozákonní praxi, je možné rozpoznat obecný PRŮBĚH novozákonního křtu. Sestával z pěti základních částí:

I. SLYŠENÍ kázání o Slovu a o odpuštění
II. ODPOVĚĎ: lítost nad hříchy a vyznání
III. KŘEST jako potvrzení závažnosti této odpovědi
IV. PŘIJETÍ Ducha svatého jako pečeti této odpovědi
V. PODÍL na eucharistickém společenství

Protože různé knihy Nového zákona se obracely na společenství pokřtěných, neexistovala potřeba poskytnout popis rituálu, JAK křtít; avšak existovala potřeba teologicky reflektovat důsledky křtu. Právě z této teologické reflexe můžeme vyvodit některé praktiky křtu v novozákonních společenstvích.

I. jistý druh obmytí obecně (etymologie: baptizó)
II. v některých společenstvích se k obmytí připojovalo vkládání rukou
III. obraz pečeti a pomazání se objevuje v pavlovských a deuteropavlovských spisech a ve Zjevení.

Symbolika a významy

V NZ knize Skutky apoštolů se dovídáme, kdo byl křtěn a jak byl křest prováděn. V listech apoštolů se dovídáme o významu křtu.
Voda má symbolicky trojí význam, použita vnitřně jako nápoj vyvolává představu života. Ať jako vody tekoucí ze skály na poušti nebo voda života v NZ.
Použita zevně znamená očištění.
Ponoření do vody znamená smrt. To ukazuje např. potopa nebo Námanovo uzdravení.
Křtem vyjadřuje člověk to, že ve svém životě zažil při obrácení, to, že položil do smrti to, co bylo pyšné a bezbožné a byl vnitřně obnoven.
„Kteříkoli pokřtěni jsme v Krista Ježíše v smrt jeho pokřtěni jsme, pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest v smrt.“ (Řím 6,3-4)
Křest znamená pohřbení starého člověka, který našel svůj konec v smrti Kristově.
Při svém obrácení věřící zemřel formálnímu náboženství a oblékl Krista, to vyjadřuje křtem „kteříkoli v Kristu pokřtěni jste, Krista jste oblékli.“ (Řím.6.27)
„Zemřeli jste s Kristem živlům světa... pohřbeni jsouce s ním skrze křest.“ (Řím 2,20;6,12)
Vynoření odpovídá vzkříšení Ježíše Krista. „Pohřbeni jsouce s ním skrze křest, skrze nějž i spolu s ním z mrtvých vstali jste skrze víru“. (List Koloským 2,12)

Novozákonních obrazů je mnoho:
• účast na Kristově smrti a vzkříšení (Ř 6, 3–5; Ko 2,12)
• smytí hříchu (1 K 6,11)
• nové zrození (J 3,5)
• osvícení Kristem (Ef 5,14)
• oblečení v Krista (Ga 3,27)
• obnovení Duchem (Tt 3,5)
• zkušenost záchrany z potopy (1 P 3, 20–21)
• vyjití ze zajetí (1 K 10, 1–2)
• osvobození k novému lidství, v němž jsou překročeny překážky pohlaví, rasy nebo sociálního postavení (Ga 3, 27–28; 1 K 12,13)
Ačkoli obrazů je mnoho, všechny vyjadřují stránky jedné skutečnosti nového života v Kristu Ježíši.

„Tyto rituální činy jako koupel, ruce, pečeť, jídlo jsou společným majetkem v lidské antropologii (tj. nejsou monopolem křesťanů), přesto ve spojení s vírou, že křesťané nacházejí nový život v Ježíši Kristu, stávají se živými znameními, která vyjadřují tuto realitu a dávají zrod mnohým obrazům, kterými je křest interpretován u různých novozákonních autorů.
Voda křtu jako voda potopy, voda hlubin hříchu, jako krev Krista. Připomíná, že jak Boží odpuštění, tak odpuštění není jen nějaké mávnutí rukou. Učí, že hřích je něco nevratného: vypíchnuté oko znovu nezaroste, zrada znamená již pro vždy stín nedůvěry na vztahu, ponížení člověka vyvolá nechtěný smích i po letech. Ve vodě křtu člověk zakouší strašnou ničivost hříchu, vzpomíná si na Krista, jenž byl za všechny tyto hříchy odsouzen k smrti. Voda křtu ukazuje, že náš hřích ve světě trvá, ale my již za něj nejsme odsouzeni k smrti, varuje, že hřešit znamená plivat do tváře ukřižovaného Krista. Ke křtu, který toto říká se křesťan může ve chvílích nejistoty vracet jako k jasnému ano Bohu a jasnému ne hříchu.
Křtem se člověk stává jedním z Ježíšových učedníků, vstupuje do společenství věřících. Je to tedy záležitost společenství, nikoliv pouze jednotlivce. Křest je úplně stejně jako mezi Bohem a člověkem i mezi člověkem a společenstvím věřících. Vždyť definitivním veřejným rozhodnutím pro Krista, jímž je křest, se člověk zříká sobectví, uzavřenosti ve svém vlastním světě a otevírá se tomu novému a cizímu, co přichází od Boha a ostatních lidí, často velmi těžko přijatelnému a rozčilujícímu. Křest je veřejné odhalení - nejsem lepší než druzí lidé; je to svého druhu ponižující záležitost.“

„Obraz pečeti má zvláštní eschatologický význam: je to způsob, jak Bůh rozpozná své vlastní na konci časů. Toto téma je užito v Janově Apokalypse.
Zda obraz pečetě byl nebo nebyl spojován se skutečným pomazáním olejem v některém novozákonním společenství, není prokázané. Působivý eschatologický obraz toho, jak člověk nese na čele Boží pečeť, se stal skutečným pomazáním olejem v druhém století.“
Zprávy o křtu dětí se objevují také až teprve ve 2.stol po Kr., což je přirozené, protože křesťanství se z počátku obracelo jen na dospělé, ne na děti. V NZ o křtu dětí není zmínka. Poznámky toho typu, že např. Lydia nebo strážný ve Filippis byli pokřtěni „s celým svým domem“ (rozuměj se všemi obyvateli své domácnosti), nepodporují ani nevyvracejí myšlenku křtu dětí. Křest dětí byl a je spojen s pojmenováním dítěte křestním jménem.
Toto jsou také počátky doby, kdy se začalo ustupovat od křtu ponořením, který v sobě nesl všechny symbolické atributy, a v oficiálním proudu se přešlo ke křtu pokropením nebo politím a začal se vytrácet původní obsah a zůstávala pouhá liturgická povinná forma.
Vždy existovala společenství která se snažila o život a praxi inspirovanou prvotním křesťanstvím, která se po období reformace mohla svobodněji rozvíjet a i v dnešní době je možné prožít křest ponořením, pro který se člověk jako dospělý rozhodne.
„Každý rituál je symbolický akt probouzející změnu vědomí vztahující se v určitém čase a za určitých podmínek k vědomí jednotlivce a je také hraničním pásmem určitých přechodových změn odehrávajících se ve vědomí. Jednotlivý akt rituálu musíme vidět vždy jako fenomén a posuzovat podle jednotlivých případů. Vždy hrozí to, že může dojít k vyprázdnění obsahu a pouhému praktikování formy. Osud rituálu je v rukou jejich aktérů, v jejich způsobilosti prožívat posvátno.“


Literatura
Eliade, Mircea,: Dějiny náboženského myšlení (Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství) Praha, 1996
Luther, H.Martin,: Helénistická náboženství, Brno 1997
Zeman, Jan,: Výběr úvah „Cestou života“
Babyrádová, Hana,: Rituál, umění a výchova, (srv. s. 253) Brno 2002
Novotný, Adolf,: Biblický slovník, Praha 1992
http://www.getsemany.cz/ (Holeton, David,: Novozákonní vývoj křtu)
http://pavelka.stredozem.cz