Logo

Křesťanská etika

Jako součást středoevropského prostoru máme nejblíže k nábožensko-filozofické koncepci židovsko-křesťanského pojetí světa. Jako součást středoevropského prostoru máme nejblíže k nábožensko-filozofické koncepci židovsko-křesťanského pojetí světa. I když historické události přirozeně víceméně vyústily v nezájem o tuto problematiku, jako něco, čím se
není potřeba zabývat ve své hloubce a co přežívá v povědomí většiny jako určitý systém svazujících pravidel a tradic, bez náznaku nějaké svobody či životního východiska, přesto si myslím, že každý člověk, který upřímně hledá podstatu a svou osobní cestu, by měl být schopen nezaujatě prohlédnout přes nános bahna, dogmat, formalit i vlastní předujatosti ke slovu starému několik tisíc let, otevřít se porozumění kořenům a najít osobní vztah, základ, který ho bude provázet a který se mu může stát cestou, rozhlednou či světlem.

Křesťanství je jevem lidských dějin kultury, jeho jedinečnost nelze dogmaticky
tvrdit, je třeba ji rozpoznat z něho samého. Žádné omyly a lidská zpronevěra
nemohou vzít hloubku a pravdivost biblické zprávě, i když a o to více, co se jí
zpronevěřilo samotné jednání a v mnohém i myšlení generací, které se vzdálili od
"dobré zprávy," je třeba se vždy znovu vracet k původnímu zdroji a nevyhýbat se
skeptickému a kritickému pohledu. To znamená jít cestou rozhlížení se, vhledu a
nadhledu.
A tedy. "Jestliže si někdo myslí, že něco už plně poznal, ještě nepoznal tak, jak je třeba." (I. Kor. 8,2)
Skutečné vědění vede k pokoře, která nás otevírá dalšímu přemýšlení.

Slovo křesťanství je odvozeno od slova "Kristus" což je řecký překlad hebrejského slova "Mesiáš", který označuje královský titul - Boží vyvolený.
Mesiáš, který byl Židům zaslíben proroky, byl a je očekáván jako politický vůdce. Ti Židé, kteří uznali Ježíše jako Mesiáše, jako Krista, byli poprvé nazváni "kristovci" - křesťané, v Antiochii, dlouhý čas po Ježíšově smrti, kam
byli rozprášeni při pronásledování (Sk. 11,26). Pro nově vznikající církev, která zahrnovala již všechny lidi bez rozdílu, byl vytvořen systém, postavený na proroctvích o Mesiáši, které o něm vypovídají jako o dokonalé poslední oběti
smíření. (viz.Iz.53)

Zdrojem křesťanské svobody je jak pevná důvěra, tak eschatologie, jako příchod
Božího království, neboť očekávání nové skutečnosti všechnu naši přítomnost
relativizuje a zároveň ji činí bezvýhradně závaznou. Logickým přemýšlením o
světě nelze dospět k hloubce etiky. Etika založená na rozumové úvaze a odvozená
z dění ve světě může být pouze etikou střízlivou nebo rezervovanou, která sice
na základě rozumového zdůvodnění bude hrází proti destrukci a rozkladu života,
ale její věcnost jí nedovolí etický entuziasmus.

Zásadu žít v harmonii s řádem přírody lze jistě rozumově zdůvodnit a pochopit.
Co ovšem přiměje člověka k tomu, aby vzal za své bídu a utrpení druhých,
ztotožnil se s jejich nouzí a cele se nasadil pro změnu jejich údělu?
Jedinečnost křesťanství spočívá v onom nezdůvodněném a nezdůvodnitelném patosu
lásky a oběti jako etickém paradoxu víry.

Jestliže křesťanská etika spočívá v tom, že člověk "podřídí svou vůli Boží vůli"
pak je nutné, aby tato vůle toto chtění bylo živé v nás samých, aby v nás samých
docházelo k setkání s osobním, živým Bohem, jako setkání s etickou výzvou.

Je třeba dospět k realismu, k víře bez záruk a zajištění, víře bez náboženství,
bez fanatismu, k vytrvalé, reálné bez neopodstatněného přehnaného optimismu,
nebo hlubokého pesimismu. Svět sám neposkytuje žádný smysl, na němž by bylo
možno založit smysluplné etické jednání. Normou etiky je život a jeho zachování.
Úcta k životu má proto své zdůvodnění ve faktu života samém. Svět je hrůzný
uprostřed nádhery, nesmyslný uprostřed účelnosti, plný utrpení uprostřed
blaženosti. Reflexe vůle k životu tedy vede a měla by nás vést k úctě vůči
životu.



V čem, spočívala a spočívá jedinečnost Ježíšovy etiky?

V této etice nejde o svobodu od světa, nýbrž o vysvobození od hříchu, které
nespočívá pouze v čistotě vnitřních motivů, ale dosahuje reálného konkrétního
faktu.

Jestliže uvažujeme v tehdejším dobovém kontextu, musíme si uvědomit, že
očekávání "Božího království" bylo masivně reálné, tuto etiku tedy nelze chápat
pouze jako vnitřní etiku, etiku motivů, etiku zduchovněnou, nýbrž o reálnou
svobodu živenou nadějí nového věku a osvědčenou v konkrétním postoji a činu.

Jedinečnost Ježíšovy etiky spočívá v tom, že problematizuje relativní etiku
účelového myšlení a nedovoluje člověku, aby relativní etická řešen volil s
dobrým svědomím. Jde o to, aby si člověk přiznal nedokonalost a provizornost,
postojů, které zvolil, a nepřestal sám sebe měřit Ježíšovou absolutní etikou. Ta
by měla vše lidské jednání motivovat a zůstávat platnou normou, před kterou má
člověk sám sobě povinen skládat účty.

Kdybychom se podívali na život Alberta Schweitzera, který se interpretací
Ježíšovi etiky zabýval, viděli bychom, že mu nebyla pouze záležitostí úvahy,
nýbrž vedla k rozhodným osobním činům, které měly své sociální důsledky.
Schweitzer byl přesvědčen, že etickou normu nelze odvodit či vysvětlit, ale je
zapotřebí ji přijmout a podřídit se jí.

Tváří v tvář absolutní etice, stojíme tváří v tvář sami sobě, otázce smyslu
lidské existence. Stojí zde proti sobě hmota a duch, člověk jako vědomí
rozpolcenosti a nedokonalosti, odhodlanosti a vytrvalosti.

Ježíšova etika poukazuje na rozdíl mezi vnitřním a vnějším.

Farizejům a zákoníkům vytýká, že se drží jen toho vnějšího v Písmu a v
ustanovení otců, místo aby hleděli na to podstatné.

"Běda vám, zákoníci a farizeové,vy pokrytci, že zvenčí čistíte kalich a mísu, ty
jsou však zevnitř plné zlodějství a bezuzdnosti..

Vyčisti nejdříve vnitřek kalicha a mísy, aby mohli být čité i zvenčí.

Běda vám, zákoníci a farizeové, vy pokrytci, protože se podobáte obíleným
hrobům, které zvenčí vypadají opravdu krásně, ale uvnitř jsou plné mrtvých kostí
a veškeré nečistoty. Tak se i vy zvenčí zdáte lidem opravdu spravedliví, ale
uvnitř jste plní pokrytectví a nepravosti."

(Mt. 23,25-28)

Poukazuje na úsilí o vyšší spravedlnost. A to nejen v jednání nýbrž i v
myšlenkách.

Kdybyste věděli, co znamená, `milosrdenství chci, a ne oběť´, neodsuzovali byste
nevinné" (Matouš 12:7)

Ježíš učil, aby při hodnocení výkonů přikládali jiná měřítka než ta obecná. Aby
hledali a dívali se na motivy činů.

Opravdová spravedlnost nepožaduje jen lásku k bližnímu, nýbrž i lásku k
nepříteli.

"Slyšeli jste, že bylo řečeno:"Milovati budeš bližního svého a nenáviděti
nepřítele svého. Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty
kdo vás proklínají, abyste byli syny nebeského Otce, protože on dává slunci
svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé".(Mt.7,43-44)


Podobně již můžeme vidět na některých výrocích krále Šalomouna

"Když tvůj nepřítel upadne, neraduj se, a když klesne, tvé srdce nejásej" Př.
24,17,

"Když hladoví tvůj nepřítel, nasyť jej chlebem, a když žízní, napoj jej vodou.
Tak shrneš řezavé uhlí na jeho hlavu" (Př.25,21,2)

Tato idea lásky nedosáhla obecné platnosti, také proto, že nebyla zakotvena v
zákoně. Teprve požadavek, aby etika šla za hranice zákona, připravil půdu, na
níž se tato idea mohla rozvíjet.
Úsilí po vyšší spravedlnosti, tak jak je žádá Ježíš, nedovoluje člověku, aby se
před druhým uzavřel. Tomu, kdo prosí, má být dáno, nemá se odvracet od toho, kdo
si chce vypůjčit. Všechno myšlení a cítění těch, kteří vyhlížejí Boží království
musí směřovat k činění Boží vůle.
"Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vede do království nebeského, ale ten, kdo
činí vůli mého Otce v nebesích." (Mt. 7,21)
"Kdo činí vůli Boží, ten je můj bratr, má sestra i matka".( Mk. 3,35)
Činit Boží vůli, která se nedá vtěsnat do příkazů a zákazů, nýbrž prosazuje se
svou podstatou jako neohraničená vůle lásky k lidem, to je ta hluboká,
zduchovněná, vnitřní etika, která je potřebná ke vstupu do království.
V podobenství o hřivnách, je obviněn služebník z toho že nevyužil, nerozmnožil,
jak měl, to, co mu bylo svěřeno. (Na podobenství o svěřených hřivnách jsou v
mnohém postaveny hlavní zásady protestantské etiky)
V návaznosti na to Ježíš vyhlašuje, že Syn člověka bude na soudu soudit podle toho, zda i v tom nejmenším byla projevena láska. (Mt.25, 31 - 40)

Jakou lidskou přirozenost předpokládá Ježíšova etika?
Tu, která je sama ze sebe schopna dobra, když na něm člověku doopravdy záleží.
Buď svobodný od světa, abys v duchu a v lásce Boží mohl být v tomto světě činný, dokud tě Bůh neuvede do jiného, dokonalejšího věku.

V řecko-orientální nábožnosti panuje mrtvá představa Boha. Bůh je zde čirou duchovností. Bůh Ježíšův je jednající, působí v člověku. Ježíšův náboženský názor na svět není jednolitý Jeho Bůh je silou působící k dobrému, schopný proměnit zlé v dobré, podivuhodnou vůlí, která je jiná než svět a vyšší než svět V protikladu mezi světem a Bohem, který je etickou osobností a ve zvláštním napětí mezi pesimismem a optimismem, které je tím dáno, spočívá jeho jedinečnost. V této nejednolitosti tkví jeho velikost, pravda, hloubka a síla.

To, že Ježíš nespojil pro nás tak přirozeně organické spojení mezi lidským etickým jednáním a uskutečněním Božího království, má hluboký smysl, je tím vyjádřeno, že máme jednat mravně, ne v očekávání, že tím dosáhneme nějakého účelu, nýbrž z vnitřní nutnosti, abychom byli Božími dětmi a již v tomto světě plnili jeho vůli. Protože odhlíží od účelovosti, dosahuje etiky absolutní.
Etika, která je formulována na principu účelovosti, je vždy relativní.

Ježíš se nestará o to, zda je možné ustavit v lidské společnosti právní poměry na základě jeho přikázání, nýbrž nás vede navzdory všem účelovým úvahám k vnitřní poslušnosti Boží vůle. Ježíš neusiluje uvést v soulad hledisko práva a hledisko lásky, nýbrž říká člověku: Chceš-li žít podle Božího ducha, smíš jednat a myslit jen v lásce. Protože Ježíš nesmýšlí ani v nejmenším účelově, nýbrž jen v rovině absolutní etiky "být jiný než svět," byly jeho myšlenky v pozoruhodném napětí vůči tehdejší mentalitě a jsou i vůči současné. Ježíš požaduje svobodu od světa a zároveň jednání ve světě. V helénistické nábožnosti prožívají lidé jen touhu po duchovnu. S Ježíšem jsou uchopení Boží vůlí lásky a musí jí napomáhat v malém i ve velkém v tomto světě uskutečňovat, v zachraňování i v odpouštění.
Jsou povoláni, aby již v tomto nedokonalém světě byli nástroji Boží lásky, a tak měli podíl na blaženosti, která je jim zaslíbena ve věku Božího království. V plnění Boží vůle lásky prožívají společenství s Mesiášem. Při posledním soudu pak na základě Mesiášova výroku vejdou do Božího království.

Význam jeho zvěsti pro nás spočívá v tom, že je v napětí s duchem moderního světa, která se pohybuje v nížině lidské účelovosti. a může nás vést k tomu, abychom jednali pod zorným úhlem nároku absolutní etiky jako vnitřní hodnoty.
Ježíšovo jedinečné etické poselství bylo mnohdy zasklíváno nebo bráno formálně na vědomí, ale člověk se svou pohodlností se už nedostal dál, k tomu, aby poslechl slova:
"Jednej také tak!" nebo "Pojď a následuj mne!" Tak se pro nás stává Ježíšova etika výzvou.

V souvislosti s tím vyvstává na mysli otázka, zda jsme vůbec schopni opravdově reagovat na tuto výzvu. Je zřejmé, že každá naše reakce je odrazem vnitřního světa, našich postojů a hodnot.
Vidíme svět skrze mřížku relativity a jakékoli absolutno v lidské společnosti se zdá být zkostnatělé.
V čem tedy spočívá pozitivní stránka křesťanské etiky, co je jejím přínosem?
Myslím, že právě v tom, že je formulovaná a zaznamenaná tak, jak je a vybízí nás k tomu abychom jí porozuměli a uchopili. V tom, že poukazuje na rozdíl mezi formou a obsahem, že zasahuje a promlouvá přímo k člověku a nabízí soulad možnosti a nutnosti. A uvádí nás tak do světa odpovědnosti a volby. Dává možnost návratu k sobě samým, k Bohu, proměnou svého smýšlení a staví před nutnost rozhodnutí, volby mezi životem a smrtí, mezi růstem a zkázou.
Negativní stránku vidím v lidské pošetilosti a v historické spleti, v tom, že na tomto poli je možné velice snadno zabloudit, být znechucen a pohoršen...
Křesťanství se jako skutečnost a požadavek ani zdaleka nekryjí a o uskutečnění v životě se mnoho lidí nesnaží a domnívá se, že ani nemusí...
Jestliže se tedy tato skutečnost stane nějakou pouhou formou, davem, masou, nesvobodou či únikem, pak původní myšlenka zcela unikla. Vždy totiž jde o jednotlivce v konkrétních podmínkách, o jeho probuzení a obrácení a o to jak napsal A.S. Exupéry ve Válečných zápisech "nesejít z cesty stanovené svým svědomím."

DP


SEZNAM LITERATURY
Albert Schweitzer, Zastánce kritického myšlení a úcty k životu, Vyšehrad, 1989
Bible - Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad, Česká biblická
společnost, Praha, 1985
Nový zákon - Nová bible kralická, Biblion, Praha, 2001
Jiří Skoblík, Přehled křesťanské etiky, Karolinum, Praha 1997