Logo

O lidské přirozenosti

Současný svět je svědkem úspěšné expanze lidského rodu, zasahuje do všech jeho
sfér v takovém měřítku, že se to neobchází bez následků a zpětné vazby. ... Současný svět je svědkem úspěšné expanze lidského rodu, zasahuje do všech jeho
sfér v takovém měřítku, že se to neobchází bez následků a zpětné vazby. Je pro
nás stále nezbytným a žádoucím ovocem, které se scvrkává v přetopeném sklepě a
zároveň bumerangem hrozící ekologické katastrofy.

Vědecko-technická proměna světa v překvapivě krátké době v mnohém ovlivnila
lidské životy. Biologie stojí na vzestupu, má v rukou skryté karty, které vynáší
na světlo jako překvapivé trumfy. Vyvstává otázka jakým způsobem s nimi hrát a
jak je používat.

Tento svět prožíváme jako kauzalitu, ale většinou si vůbec neuvědomujeme a
nevnímáme příčiny určitých důsledků nebo je odkrýváme příliš pozdě. Jestliže se
tedy díváme a žijeme nyní v tomto čase a prostoru, vyvstává otázka, co stojí za
těmito nastartovanými procesy, co je udržuje v chodu. Jakým dílem se na tom
účastní lidská přirozenost a co to vlastně je, co je její podstatou?

Podívejme se nejprve na otázku lidské přirozenosti jak ji nastínil americký
profesor přírodních věd, zakladatel sociobiologie Edward O. Wilson ve své knize
O lidské přirozenosti. A srovnejme si ji s náhledem akumulované lidské
zkušenosti z biblického úhlu pohledu.

E.O.Wilson je v pravém smyslu slova deistou, naznačuje, že prvotní božský zásah
můžeme hledat v původu prvotních jednotek hmoty, v kvarcích a elektronových
obálkách. Navazuje na Darwinovu teorii přírodního výběru, původ druhů vidí v
genetické náhodě a ekologické nutnosti.

Tedy žádný biologický druh nemá nějaký jej přesahující cíl, kromě toho, který je
dán imperativy jeho genetické historie.

"Lidská mysl je zkonstruována způsobem, který ji uzavírá do tohoto základního
omezení a nutí ji volit na základě čistě biologického mechanismu."

Podle autora je všechna další nadstavba kultury a víry adaptací na prostředí
nebo reakcí na to co bylo biologicky výhodné.

Poukazuje na to jak hluboce člověka ovlivňuje jeho vrozený genetický potenciál,
a na to, že morálka se vyvinula jako instinkt na biologickém základě.

"Zmapovat náš osud znamená, že musíme přejít z automatického řízení založeného
na našich biologických vlastnostech k přesnému řízení, které má základ v
biologických vědomostech."

Z výzkumu vyplývá, že základní rysy lidského sociálního chování jsou
charakteristické a nepoddajné, pokud by byl jen malý zlomek charakteristických
lidských rysů oddělen výsledkem by byl nefunkční chaos. Lidské sociální chování
je organizováno některými geny, které jsou sdíleny s blízce příbuznými druhy a
jinými, které jsou typické pouze pro lidský druh. Souhrnně to znamená, většina
specifických rysů lidského chování se vyvinula přírodním výběrem a že jsou dnes
v rámci druhu omezeny konkrétními sadami genů.

Je zde položena základní otázka do jaké míry je lidské sociální chování
geneticky determinováno.

Lidské geny nespecifikují jediný charakteristický rys ale udávají schopnosti k
rozvoji určité sady znaků.

Je zřejmé, že lidská mysl není tabula rasa, ale dá se popsat jako autonomní
nástroj rozhodování a registrátor prostředí, který preferuje určité volby a
instinktivně se přiklání k jedné volbě jako protikladu k jiným.

E.O.Wilson uvádí řadu příkladů studií založených na srovnávání.

Zvláštnosti v rozhodování odlišují jednu lidskou bytost od druhé, avšak užívaná
pravidla jsou natolik těsná, že tuto konvergenci můžeme nazývat lidskou
přirozeností.

Jsme pouhými naprogramovanými roboty evoluce a je lidská svoboda iluzí a klamem?

Na první pohled to tak vypadá, ale pokud se lidé mohou rozhodovat samy o sobě i
když jsou v mnohém determinováni jak svými geny tak prostředím, mají svobodnou
vůli, mají ze svého pohledu určitý počet možností volby.

Psychika je komplikovaná struktura a sociální vztahy zasahují do jejího
rozhodování složitým a proměnlivý způsobem, proto v základním smyslu je každý
člověk svobodnou a odpovědnou osobou.

Avšak genetická determinace nabízí určitá schémata cest nejen jednotlivci ale i
kulturnímu vývoji Podle autora je "kulturní změna spíše statistickým součinem
oddělených projevů chování velkých počtů lidských bytostí, které se snaží
vyrovnat se svou sociální existencí jak nejlépe dovedou."

Podle Lionela Trillinga "existuje tvrdé neredukovatelné umíněné a kulturou
nedosažitelné jádro biologické naléhavosti, biologické nezbytnosti a
biologického rozumu, jež si vyhrazuje právo, které dříve či později uplatní,
kulturu soudit, vzdorovat jí a revidovat ji."

Takovým příkladem muže být třeba ztroskotání otroctví. Prochází podobným
životním cyklem a k zániku vedou okolnosti zakotvené již v jeho původu a ve
vlastnostech lidské přirozenosti.

Předmětem autorova zájmu jsou skupiny lovců-sběračů, v jejichž historii se
vyvinul genový kapitál na jehož základě lidstvo teprve staví. Prakticky všechny
změny od Sumeru po Evropu byly vytvořeny spíše kulturní než genetickou evolucí.


Čisté poznání je obrovský potenciál, avšak jak uvádí Wilson, vědomosti nemohou
změnit základní pravidla lidského chování ani hlavní směr předvídatelné dráhy
dějin Znalost sebe sama odhalí prvky biologické lidské přirozenosti z nichž se
rozrostl do různých forem moderní společenský život. Pomůže přesněji posoudit
dopad různých činností a vyvarovat se nebezpečných budoucích směrů jednání.

Podívejme se nyní na některé fenomény Wilsonova zájmu - agresivita, sexualita a
altruismus. Do jaké míry jsou lidem tyto prvky vrozené a jakým způsobem je
ovlivňuje prostředí?

Pod pojem vrozenost se rozumí měřitelná pravděpodobnosti, že se určitý rys
rozvine ve specifikovaném souboru prostředí.

Když se obrátíme k agresivitě z řady výzkumů vyplývá, že lidské bytosti mají k
agresivnímu chování výraznou dědičnou predispozici.

Avšak sama agresivita zahrnuje několik různých kategorií a těžko je
definovatelným souborem různých reakcí. Na základě příkladů, autor ukazuje, že
lidstvo není zdaleka tak krvelačné jak se mnohdy tvrdí, že jde jak o
predispozice tak o kulturní vzorce chování spojené vždy s určitým zájmem a
prospěchem.

V otázce sexuality Wilson zastává názor, že ačkoliv by byla biologicky i
energicky výhodnější asexuální forma reprodukce, vyvinula se sexualita, protože
vytváří rozmanitost, a tak dává lepší podmínky pro adaptabilitu a přežití.
Rodina, definovaná jako společenstvo blízkých příbuzných a jejích dětí, zůstává
jedním z univerzálních jevů lidské sociální organizace. Hlavním rysem lidské
sexuality je, že přesahuje reprodukční účel a posiluje vznik a trvání svazku,
sounáležitost a vztahy.

Sociobiologie přináší také nový pohled na altruismus. Altruismus jako nesobecké
dávání, varování před nebezpečím, sebeobětování, poskytnutí ochrany apod. se v
živočišné říši vyskytuje nejen u savců, ale i u ptáků a sociálního hmyzu.

Žádná stálá forma lidského altruismu není výslovně a totálně sebezničující,
soucit je výběrový a často nakonec výhodný pro svého nositele. Avšak podle
Wilsona existují dva typy altruismu. Altruistický impuls iracionální a
jednostranně zaměřený na jiné lidi, bez touhy po stejné zpětné reakci a
altruismus vedený vypočítavostí očekávající odezvu. Tyto tendence vedou ve
společnosti k vytváření sociálních homeostází.

Autor pokračuje přísně biologicky i ve vysvětlení morálky, náboženství. a
lidských práv.

"Jestliže je mozková kůra přísně vycvičena v technikách kritické analýzy a
nabita ověřenou informací, přetransformuje to všechno do určité formy morálky,
náboženství a mytologie."

Wilson představuje myšlenku, že ačkoli nás na cestě udržuje slepá naděje, přesto
naše poznání lidské přirozenosti narůstá a můžeme volit systém hodnot na
objektivnější bázi než dosud.



Podívejme se nyní na to, jak se člověk a jeho přirozenost odráží v jednom z
nejstarších dochovaných pramenů lidské kultury ve starozákonních a novozákonních
textech.

Bible nenechává na pochybách o tom, že nepojímá člověka jako buď dobrého nebo
zlého - nýbrž jako bytost vybavenou sklonem k obojímu.

V příběhu o "pádu" bible nikdy nenazývá Adamův skutek "hříchem" Starý zákon
zastává názor, že člověk je vybaven "zlými představami a má sklon ke zlu" /Gen
6, 5/

Výraz, který užívá SZ pro zlý podnět zní jecer. Slovo jecer je odvozeno od JCR -
formovat , utvářet, jako hrnčíř hlínu. Jecer tedy znamená "forma" s ohledem na
mysl znamená imaginace, nástroj , účel, představivost /zlého nebo dobrého/ Dalo
by se říci, že odpovídá pudu nebo puzení.

Zlé či dobré podněty jsou možné jen na bázi, která je specificky lidská na
imaginaci, pouze člověk může být zlý nebo dobrý. Podle toho o čem přemýšlíme,
čím se zabýváme, čím živíme svou představivost, tak se ubíráme určitým směrem.

Stejně jako bible uznává skutečnost zlé představivosti člověka, poukazuje též na
jeho vrozené schopnosti dobra. Izrael je nazýván "svatým" národem, týmž výrazem
jako je užíván pro Boha.

Též proroci proklamují víru ve schopnosti člověka následovat dobré náklonnosti a
upustit od zla. Učí, že v lidské přirozenosti není nic vrozeně zlého, co by
bránilo člověku volit dobro, které je vněm jako možnost stejně tak jako zlo.

"Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako
šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna."
Izajáš 1:18



"Volám si dnes za svědka vůči tobě nebe i zemi, že jsem rozložil před tvýma
očima život i smrt, požehnání i zlořečení vyvol si život aby byl živ ty i tvoji
potomci" Dt. 30,19



Svobodná vůle je vložena v každou lidskou bytost, jestliže někdo touží obrátit
se na cestu dobrou a spravedlivou má moc tak učinit, jestliže se někdo chce
obrátit na cestu zlou či být špatným je může tak učinit.

Jeden talmudský výrok zní:"vše je předvídáno avšak svoboda volby je přece dána"
/Pirke AvotIII, 19/

Osud člověka je určen jeho dřívějším jednáním člověk však může překonat tuto
determinaci tím, že se sám v sobě změní.

Termín pro "hřešiti" je v hebrejském i řeckém smyslu slova stejný, znamená
minout se /cíle nebo cesty/ /hebr./ chata, /řec./ hamartia.

Hřešit je tedy minout se svého pravého cíle nebo sejít ze své cesty, nedostát
svému závazku.

Jiné výrazy udávají význam vina nebo trest - kořen znamená zbloudit / z cesty
další pak přestoupení ve smyslu vzpoury

Nejčastěji užívaný je pojem /chata/ resp./hamartia/, je to víc než nevědomost
nebo omyl je to chybné smýšlení, je to chybné jednání, vůle uplatněná k chybnému
cíli.

Interpretace hříchu jako ztráty pravé cesty odpovídá výrazu pro pokání - šav -
vrátit se

Člověk, který se kaje je člověk, který se vrací především k sobě, k Bohu a na
cestu.

Nemá důvod ke kapitulaci, zármutku, není zde postoj poddajného hříšníka, jenž se
obviňuje za své přestupky a pokořuje se. Jedná se o uvědomění si svých činů a o
aktivní obrat.

"Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak
nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ?" Ezechiel 18:23

Výraz pro kajícího hříšníka v talmud.tradici - baal tešuva = pán návratu. Pán je
užíváno ve spojení s dokonalostí, silou, oprávněností k něčemu.

"Pán návratu" je člověk který se nehanbí, že zhřešil, a je hrdý na to, že se
dokázal vrátit.

Žádný člověk nestojí výše než ten, kdo se bral chybou cestou a pak se navrátil.

My všichni se podílíme o tytéž lidské přirozenosti. Naše náklonnost hřešit je
právě tak lidská jako je naše náklonnost konat dobro a naše schopnost navrátit
se.

Vyhlášení určitých trestů nejsou nějakou hrozbou, ale varováním před příčinou a
účinkem.

Mojžíš a proroci obvykle nevyhlašují nic jiného než alternativy mravního zákona.


Hlavní důraz biblického myšlení není zaměřen na znalosti o Bohu, ale na
následování Boha. Způsob života označuje hebr slovo. "haláchá" znamená cestu či
chodit.

Cesta, jíž člověk prochází, směřuje ke stále většímu přibližování se božímu
jednání. K hodnotovému systému vyjadřující kladný postoj k životu zahrnující
lásku, spravedlnost, svobodu a pravdu.

Život je nejvyšší normou pro člověka, základní volbou pro člověka je volba mezi
růstem a rozkladem Být živ znamená růst, rozvíjet se, reagovat. Být mrtev
znamená zastavit růst, ustrnout, stát se věcí.

Mnoho lidí není nikdy postaveno tváří v tvář jasné alternativě mezi hodnotou
života a hodnotou smrti a tak nežijí ani v tomto ani v onom světě a stávají se
jakýsimi těly bez duše, kdy jejich těla jsou naživu a jejich duše mrtvé.

Volba života je podmínkou, ze které vychází úcta k životu

"Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého
bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin." Leviticus 19:18

Výraz bližní /rea/ označuje přítele, souseda, spoluobčana, člověka s nímž jsem v
nějakém vztahu.

Za společný znak židovsko-křesťanských principů můžeme považovat určitý den
odpočinku /šabbat/ - jako judaistický svátek vyjadřuje ideje svobody, dokonalé
harmonie mezi člověkem a přírodou, člověkem a člověkem, ideje předjímání
mesiáškého času a porážku času zármutku a smrti .

Práce je každá interference člověka s fyzickým světem, ať je konstruktivní nebo
destruktivní, odpočinek je stav míru mezi člověkem a přírodou.

Člověk je svoboden od pout času, byť i jen na jediný den v týdnu, nesmí
zasahovat do přirozené rovnováhy nebo ji měnit a nesmí měnit ani společenskou
rovnováhu. /neprovozovat obchody a přenášet vlastnictví/

Nejvyšší hodnotou není práce nýbrž klid, stav, jenž nemá žádný jiný účel, než
aby byl člověk lidským.

Úkol člověka je žít a jednat správným způsobem - tedy dodržovat zákon a stát se
podobným Bohu. Zákon je nazýván /micva/ označuje povinnost, příkaz, člověk musí
přijmout jho - /micvot/, vzhledem k samé podstatě zákona /micvot/ není pociťován
jak břemeno ale jako smysluplná cesta života

V novozákonním smyslu je člověk svou pouhou přirozeností odloučen od Boha,
nemůže už dojít smíření skrze své správné jednání či dodržování zákona. Nabízí
se nové východisko - na starém podkladě. Absurdní víra v Boha, který vše
prostupuje a přesahuje a který k lidem přichází jako Syn člověka jako dokonalá
oběť smíření.

"Nepřizpůsobujte se tomuto světu, ale proměňte se obnovením své mysli." Řím.
2,12

Zde pokání řec. /metanoi/ znamená dokonalou proměnu mysli, rozhodnutí vydat se
na cestu, je to počátek nového způsobu života.

Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše
přirozenost. Galatským 5:16

Přirozenost se zde chápe jako nějaké zlozvyky, snahy, návyky, které se pro nás
staly přirozené, které bychom přitom mohli a měli ovládat svou vůlí, proměněnou
boží láskou a mocí.







Závěrem by se dalo říct, že prof.Wilson zaujímá stanovisko k člověku na čistě
biologickém vědeckém základě, ze svého pohledu odborníka na biologii resp.
sociobiologii, zákonitě musí poukazovat na genetickou a biologickou determinaci.
Myslím že biblický úhel pohledu nijak Wilsonův vědecký náhled nevyvrací, ale v
mnohém ho doplňuje a tvoří vrstvu kultury a zkušenosti, která právě vyvstává ze
vztahu člověka a společnosti v určitém prostředí a čase.

Zásadní rozdíl vidím v pojetí "cíle" , zatímco Wilson neuznává žádný přesahující
cíl, kromě imprativu vlastní genetické historie, to znamená zachování vlastního
rodu, lidská kultura vytváří ohromné množství cílů, které někdy vystupují jako
roztříštěné zájmy a jindy se množství spojuje v jednotu, jako například právě v
židovsko-křesťanské tradici. Od těchto cílů se v kultuře odvíjí též pojetí
lidské přirozenosti, tedy jestli jednám ve shodě se stanoveným cílem či nikoliv.


Paradoxně však Wilson i biblická tradice dospěli k podobnému závěru, totiž že
lidská přirozenost spočívá hlavně ve volbě, v možnosti, schopnosti a nutnosti
rozhodovat se a myslím, že právě v tom, jestli toto správně pochopíme a uchopíme
bude záležet naše svoboda

Kdybychom se ztotožnili s Wilsonovým náhledem, tvrdili bychom, že velká část
lidského chování a jednání je přímo závislá na biologickém a genetickém základu,
který má svůj původ v primárních a sekundárních okolnostech znamenající výhodu
přežití a kódující se ve výhodných kombinacích v dalších generacích. Tento
systém se vyvíjel v prehistorickém období, poté byl pozastaven a nahrazen
rozvojem civilizace a kultury. Přestože potenciál přirozeného genetického
rozvoje tu stále je, vlivem rozvoje kultury resp. vědy, bude možné jej
ovlivňovat záměrně.

- Genetické kombinace, kterými je vybavena současná lidská populace, zahrnuje
kombinace výhod lovecko-sběračské společnosti precivilizačního období.



- Je potřeba a je možné rozpoznat funkce a účinky jednotlivých genů, pro
interpretaci jejich sociální a historické funkce



- Na základě poznání a pojmenování neznámého nad tím získáváme moc a možnosti
rozhodování.



- Lidská přirozenost zahrnuje svobodnou vůli s možností volby, obsahuje řadu
variant možností, které se mohou rozvinout nevědomě za určitých podmínek, nebo
naším cílevědomým rozvíjením a volbou, tyto sady impulsů se odrážejí v našem
projevu a sociálním chování.

K čemu by vedla výuka těchto tezí, jaké by to mělo důsledky?

Myslím, že by to vedlo a vidíme, že v současném světě i vede, k většímu zájmu o
biologický a genetický základ člověka. Může to vytvářet nové vnitřní povědomí a
v současné hrozbě ekologické krize - způsobené antropocentrickým vnímáním světa,
potřebné uvědomění si každého jednotlivce propojenost a vzájemnost všeho na této
planetě.Znamená to rozšíření našeho povědomí o částečnosti lidského poznání a
biologické příbuznosti druhů, o místu a odpovědnosti člověka ve světě
vyplývající z vědeckého poznání lidské přirozenosti. Vedlo by to ke stanovení a
zabývání se otázkami ohledně využití či zneužití, manipulace, možnostech,
právech a povinnostech aplikace našich částečných poznatků do praxe.



Ačkoli bible jako soubor knih zahrnuje historické období vzniku víc jak tisíc
let, je to nerozšířenější a nejpřekládanější kniha. A ačkoli je podle průzkumů
ve většině domácností ve více než jednom výtisku, je minimum lidí, kteří by ji
četli, nebo ji pravidelně studovali.

V povědomí většiny spočívá ve formě zprostředkovaných a většinou falešně a mylně
šířených dogmat, tradic, informací a tezí naprosto vytržených z kontextu.
Myslím, že je to jedna z nejvíc kontroverzních, zneužívaných a mnohoznačných
knih, která přesto překvapuje svou kontextuální jednotou a svým poselstvím. Je
možné říct, že cokoli je možné vytrženým citátem podpořit, nebo vyvrátit.

Je vůbec potřeba se zabývat biblickým náhledem? A pokud ano, tak jakým způsobem
a k čemu by to vedlo ve výuce?

Myslím, že biblický náhled je důležitý pro život a růst každého jednotlivce. Jde
o koncentrovanou historickou zkušenost, o konkrétnost jednotlivých příběhů i o
mnohovýznamovost podobenství v čase zahrnující jak minulost, přítomnost tak
budoucnost. Každé mluvení o něčem, je už samo o sobě ovlivněno nějakým náhledem
a výkladem, a proto je nutné vracet se k pramenům, k historickým souvislostem.


Ve výuce by se toto mělo objevit - ne v zamítnutí a vyhýbání se tomuto složitému
tématu -, ale v odkrývání aletheiá - toho co je skryté, v demaskování
manipulačních snah jak historických, tak současných, v konkrétních radách jak
studovat a porozumět tomuto starému odkazu a v tom, co to pro naši dobu znamená
a v čem to pro nás, jako jednotlivce i společnost, může být přínosem.







Jak by se daly shrnout biblické teze z hlediska lidské přirozenosti?

- Člověk se skládá z jednoty těla, duše a ducha a jeho přirozenost ovlivňuje
jeho směřování a zaměření se na něco, k něčemu či k někomu.



- Člověk je obrazem Božím ve smyslu, pokud je svou nesmrtelností, vědomím
vlastního JÁ, rozumem, vnímavostí, schopností mravního usuzování, svědomím a
svobodou vůle vůbec, je určen pro věčnost.



- Základní prvek lidské přirozenosti je způsobilost k volbě.



- Lidská přirozenost je dvojího druhu tělesná a duchovní, cílem člověka je
rozhodnout se pro duchovní přirozenost , prostřednictvím proměny své mysli ve
znovuzrození a návratu na cestu života, k sobě a k Bohu.



Jaké důsledky bude mít takové chápání člověka, co to pro nás znamená a k čemu to
může vést ve výuce?

Může to vést ke snaze poznat sám sebe, k otázkám typu proč je svět takový jaký
je, kde a v čem máme hledat příčiny problémů a krizí, kam máme směřovat, jaký je
náš cíl, a vůbec k celému souboru otázek smyslu lidské existence. Může to vést k
hlubšímu zájmu o biblickou a duchovní problematiku a k hledání souvislostí a
vlastní cesty. Mohlo by to vést k pocitu větší odpovědnosti a k zájmu o poznání
širšího spektra informací a možností našeho rozhodování, soužití a komunikace.
Mohlo by to vést k úvaze nad našimi hodnotami a směru člověka a lidské
společnosti a jestliže by došlo k proměně našeho smýšlení, vedlo by to k odrazu
v našem jednání a projevu.

Je zřejmé, že z množství informací, se kterými se člověk setká, ho osloví a
ovlivní jen některé, a že nejde o to hned něco odsoudit a zavrhnout nebo se
ihned s něčím ztotožnit, ale pochopit podstatu jednotlivých stanovisek, domyslet
jejich důsledky a vytvořit si pro sebe "otázky" typu co to pro mě znamená, jakou
to má důležitost a význam. A na tomto základě se tím dále zabývat a rozvíjet to
nebo se zaměřit jiným směrem.

Myslím, že jde o to vybrat si cestu opravdového člověka, být tou změnou, kterou
chceme vidět, nezůstat jen u frází a nevzdávat se

Jaké myšlenky a závěry by se daly sdělit, co by nám mohlo pomoci v lepším
pochopení sama sebe a světa?

- Obraťte se sami k sobě ... s otázkou kdo jsem, co je to být sám sebou?

- Obraťte se sami k sobě s otázkou ...proč tu jsem, čeho chci dosáhnout?

- Obraťte se sami k sobě s otázkou... kde chci žít, pro co chci žít, co pro to
mohu udělat?

- Dívejte se kolem sebe, dívejte se na svět z různých úhlů, neodsuzujte,
neposuzujte,

nekomentujte, rozpoznávejte podstatu.

- Hledejte, zkoumejte, nebojte se umět obhájit svůj názor.

- Není důležité jenom znát cestu, ale jít po ní a radovat se z toho.

- Mějte odvahu projevovat úctu životu a i když spadnete znovu vstaňte.

- Mějte otevřené oči a uši a mysl a srdce a buďte připravení moudře a včas
jednat.



DP











Použitá literatura:



Edward O.Wilson, O lidské přirozenosti On human nature /1978/ nakl. Lid. noviny
1993

Erich Fromm Budete jako bohové You Shall Be As Gods /1966/ nakl. Lid. noviny
1993

Albert Schweitzer, Zastánce kritického myšlení a úcty k životu, Vyšehrad, 1989


Bible-Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad, Česká biblická
společnost, Praha, 1985