Logo

Památka Páně

Druhou svátostí (obřadem,
vysvětleno u křtu vodou), kterou zachovají reformované církve je
Památka Páně či Večeře Páně. Tvoří nedílnou
součást křesťanské bohoslužby ...

Nyní je však Kristus vzkříšen;..“

I. Kor 15,20



Druhou svátostí (obřadem,
vysvětleno u křtu vodou), kterou zachovají reformované církve je
Památka Páně či Večeře Páně. Tvoří nedílnou
součást křesťanské bohoslužby od dob apoštolské, tak jako křest
vodou. Ustanovil jí sám Pán Ježíš při velikonoční večeři,
kdy byl zrazen. Její ustanovení je zapsáno ve všech synoptických evangeliích:
Mt 26,17-30, Mk 14,12-16, L 22,7-23.
Popis jak má být slavena podává také apoštol Pavel v Prvním listu
Korintským 11,23-28.


nbsp;I. Smysl Památky


 Smyslem
Památky je připomínat si dílo a osobu Pána Ježíše. Zahrnuje pohled
po minulosti - ke kříži na Golgatě, kde Pán umíral. Nejde však
jen o nějakou tryznu dávno zemřelého hrdiny, ale o oslavu živého,
z mrtvých vstalého Pána, který je s námi a který si pro nás jednou přijde
a vezme nás do svého království. Proto je v Památce obsažen i význam
vážící se k přítomnosti a též výhled do budoucnosti.


 1.
Význam vážící se k minulosti


Církev se
shromažďuje ke stolu Páně, aby si připomínala, co pro ni Pán
vykonal. Slovo Památka to naznačuje – pamatuji, připomínám si něco,
co se již stalo a co má pro mne nesmírný význam a cenu. Připomínáme
si především zástupnou smrt Pána Ježíše za naše hříchy.

On zemřel, abychom i my nemuseli zemřít. Vzal na sebe trest, který měl
postihnout nás, neboť jsme všichni
zhřešili
(Ř 3,23) a odplata
za hřích je smrt
(Ř 6,23). Bůh však člověka tak
miloval, že poslal Svého jediného Syna, aby položil život za hříšného
člověka – za všechny (J 3,16). Je to projev obrovské Boží lásky
a nezasloužené milosti. Ti, kteří uvěřili Pánu Ježíši, ti
už na smrt nepřijdou, ale přešli ze smrti do života (J 5,24), získali
v Něm věčný život. Díky Jeho zástupné oběti jsme
ospravedlněni, jsme před Bohem čisti (Ř 8,1), pohlíží na
nás jako kdybychom tím trestem prošli sami. A právě při Památce
si tuto drahou oběť PJK připomínáme. Chléb,
který lámeme, nám ukazuje na tělo našeho Pána, které bylo za nás vydáno,
a kalich s vínem nám připomíná Jeho svatou krev, prolitou na očištění
našich hříchů
. Připomínáme si Jeho vítězství nad hříchem,
nad smrtí. „..Smrt byla pohlcena ve vítězství..“
I. Kor 15,54.


Z Božího
Slova (i z vlastní zkušenosti) víme, jak je člověk zapomnětlivý
a nevděčný, proto je dobré, že máme každý týden Památku,
abychom měli stále na zřeteli spásné Kristovo dílo.


 2.
Význam vážící se k přítomnosti


Jak jsme si už
řekli, Památka není jen nějaký nostalgický pohled do vzdálené
minulosti, ale má vztah také k současnosti. Naznačuje to i
řecké slovo, které překládáme jako Památka – anamnésis,
to vyjadřuje přenesení dění z hlubin minulosti do přítomnosti,
tak že se jeho původní síla a živost neztrácejí. Vnitřně
jakoby znovu prožíváme, co se odehrálo na Golgatě, to jak Pán Ježíš
trpěl, neboť víme, že jsme na tom měli také podíl.


Také si připomínáme,
to že Pán Ježíš v hrobě nezůstal, ale třetího dne Ho Bůh
vzkřísil z mrtvých, On je živý,
skutečný Bůh.
I. Kor. 15,20 „Nyní
je však Kristus vzkříšen
;..“ Sk 10,40 „ale
Bůh ho třetího dne vzkřísil ..“

Při Památce je z mrtvých vstalý Pán mezi námi skutečně
přítomen
. Tělesným vnímáním to však nesme schopni vidět,
proto nám Pán dal symboly svého těla – chléb a kalich s vínem –
které svými smysly vnímáme (vidíme, cítíme, ohmatáváme, chutnáme), o
jejich skutečnosti nepochybujeme. Tak jako jsou tyto symboly reálné, tak
je reálná, skutečná přítomnost Pána Ježíše mezi námi. On je
uprostřed nás, On je tím Hostitelem při Večeři, kdy se schází
údy Jeho Těla – Církve, abychom Ho společně oslavovali. Při
Památce jde i o obecenství, které máme mezi sebou navzájem, jsme shromážděni
u jednoho stolu jako jedna rodina, bratři a sestry, děti jednoho Otce.
I. Kor 10,17 „Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni
máme podíl na jednom chlebu.“
(EP).


 To, jakým způsobem
je PJK přítomen při Památce, je otázka, která rozděluje křesťanskou
církev. Existují čtyři pohledy:


 a) římskokatolický


- podle něj je Kristus přítomen
v podobě chleba a vína. Před mší jsou to obyčejné věci,
ale při mši skrze službu kněze dochází k proměně ?
nauka o transsubstanciaci (přepodstatnění). Byla přijatá na
4.lateránském koncilu r 1215 a znovu potvrzená na tridentském v pol.
16. st. Tvrdí, že ačkoliv vzhled živlů (chleba a vína) zůstává
stejný, vnitřní podstata je změněná, a proto věřící
jedí skutečně tělo Kristovo a pijí jeho krev, ale smysly to
nevnímají. Učení je založeno na doslovném výkladu slov Pána Ježíši
při ustanovení Památky – Mk 14,22-24 (EP) „Když
jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: vezměte, toto
jest mé tělo
. Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho
všichni. A řekl jim: Toto jest má krev, která zpečeťuje
(novou) smlouvu a prolévá se za mnohé.“
Dokonce tvrdí, že kdo se účastní
této Večeře (eucharistie), jsou mu odpuštěny lehčí hříchy,
neboť při eucharistii se posiluje láska, která v každodenním
životě slábne, a tato láska zahlazuje všední hříchy. S tím
nelze souhlasit.


 b) luteránský

- Luther odmítl tvrzení, že by člověk měl moc při mši
proměnit obyčejné věci v Kristovo tělo. Domníval se však,
že tělo a krev Páně jsou s živly chleba a vína spolu, uvnitř
i pod nimi ?
nauka o konsubstanciaci. I on bere obrazná slova Pána Ježíše příliš
doslovně.


 c) zwingliánský postoj

- tvrdí, že PJK není při Památce přítomen (nebo ne víc než stále
a ve všem), v tomto pojetí se Památka stala pouze připomínkovou
ceremonií, kdy si věřící připomíná smírčí dílo
Kristovo. U Památky však nejde jen o pouhou vzpomínku, proto toto pojetí
omezuje význam Památky.


 d) kalvínský –
reformovaný


- Pán Ježíš
není přítomen v chlebu či vínu, ale duchovně. A tyto reálné
věci nám ukazují na duchovní realitu. Boží Slovo často používá
různé obrazy a přirovnání, pokud bychom je vykládali doslova,
zbavovali bychom Boží Slovo smyslu. Např. jinde PJ říká
jsem dveře
nebo pravý vinný
kmen
apod. Kdybychom to vzali doslovně přicházíme tím k absurdním
situacím. Když PJ prohlásil o chlebu a  kalichu
s vínem, že to je Jeho tělo a krev, tak ještě byl v lidském těle,
měl tělo, takže ty věci zcela zjevně nebyly Jeho skutečným
tělem a krví, šlo o symboly. A vlastně nikde neříká, že víno
je Jeho krev, ale vždy mluví o kalichu nové smlouvy – kalich hořkosti,
který On pil, se nám stal kalichem radosti. Pokud by Pán měl být přítomen
v nějaké věci, tak bychom tím omezili Jeho svébytnost. „..musíme
svá srdce pozvednout vzhůru k nebi a nemyslet si, že náš Pán Ježíš
je tak snížen, že je uzavřen při nějakých zkáze podléhajících
látkách.“
Z Kalvínova Krátkého pojednání o večeři Páně.
Též ve své Instituci píše o svátostech, tedy i o Památce, že to jsou
„výchovné prostředky, které nás ujišťují o věrohodnosti
slova Božího, a poněvadž jsme tělesní, jsou nám předkládány
ve způsobu věcí tělesných. A tak nás tím pro těžkopádnost
našeho chápání vychovávají a vedou nás za ruku docela tak, jako učitel
žáky.“)


Smyslem Památky je též zvěstování smrti Pána Ježíše.
I.Kor 11,26 „Kdykoli tedy jíte tento
chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně..“
Komu to
zvěstujeme? Určitě jeden druhému, kdy si  braním
účasti vzájemně vyznáváme, že Pán Ježíš zemřel i za mne.
Zvěstujeme to i tomu nevěřícímu světu, který nás
obklopuje. I když nebývá přítomen při slavení Památky, přesto
vidí, že se v neděli věřící scházejí, aby Pánu vzdávali
chválu za dílo spásy. I za ně položil PJK svůj život, naší úkolem
zde na zemi je, tuto radostnou zvěst jim předat, aby i oni mohli
poznat Boží lásku a uvěřit v Pána Ježíše, neboť to je
vůle Boží, aby všichni lidé došli
spásy a poznali pravdu
(I. Tim 2,4). A pak to zvěstujeme i těm zlým
mocnostem, že Ježíš je Pánem, že vstal z mrtvých, přemohl smrt
i hřích, a Jemu nyní patříme, jsme Jeho Tělo, On je naší
Hlavou.


 3.
Význam vážící se k budoucnosti


Z listu
Korintským se dovídáme, že slavit Památku nebudeme do nekonečna, ale
jen dokud Pán nepřijde: „Kdykoli
tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud
on nepřijde
.“
(I.Kor 11,26) Při
slavení Památky též vyhlížíme Pánův příchod pro nás
, kdy
si nás vezme k sobě, kde s Ním budeme mít trvalé společenství,
budeme účastni té nebeské hostiny, svatby Beránkovy. Jistě vždy přicházíme
rádi k Památce a je to velice pěkně prožitá chvíle u Pánových
nohou, oč krásnější bude ta nebeská hostina, kdy budeme stolovat s naším
Pánem a to navždy, už nás od něj nic neodtrhne. Památka
tedy slouží i k povzbuzení naší víry
. Proto vždy, když přistupuji
ke stolu Páně, měl bych si být vědom, že to může být
zde na zemi již naposled, a proto bych měl být na tuto situaci připraven.
Měl bych „mít všechny účty vyrovnány“, abych nikomu nezůstal
nic dlužen, a tak se mi to spojuje se slovy, že k Památce nemáme přistupovat
nehodně I. Kor 11,27-29.


 II. Starozákonní podtext


 Pán Ježíš
ustanovil svoji Památku v době, kdy si s učedlníky jedením
velikonočního beránka připomínali vyvedení Izraele z Egypta.
Národ izraelský si měl připomínat to, jakým mocným způsobem
je Hospodin vyvedl z egyptského zajetí (Ex 12,14). Poslední rána,
kterou Bůh zasadil Egyptu, bylo pobití všeho prvorozeného. Dům, na
němž bylo znamení krve (potřeny obě veřeje i nadpraží
krví), Bůh pominul. Myslím, že i tyto starozákonní události ukazují
na novozákonní skutečnosti. Pán
Ježíš nás vyvedl z otroctví hříchu do svobodné služby Jemu

(Ga 5,1). Tím Beránkem bez vady, jehož krev má moc zachránit člověka
před soudem a smrtí, je sám Pán Ježíš Kristus (I. Kor 5,7 „Vždyť
přece byl  za nás obětován
náš velikonoční Beránek, Kristus.“
). Jeho svatá krev má moc nás
očistit od všelikého hříchu (I.J 1,7).


 III. Kdy a jak často konat Památku
Páně?


 V Božím
Slově si nečteme žádné výslovné ustanovení ohledně času.
V I. Kor 11,26 je napsáno: „Kdykoli
tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně,
dokud on nepřijde.“
(EP). Myslím si, že nám Pán ohledně
slavení Památky nechává obrovskou svobodu, řekl bych přímo pole
možností, a teď záleží na mne, jak je využiji. Můžu jí slavit
kdykoli. Památka je nádherná chvíle v Pánově přítomnosti,
pokud jí však neslavím nebo ve velkých časových intervalech, tak se připravuji
o obrovská Boží požehnání. Čím vícekrát ji slavím, tím více
jsem obohacován a utvrzován ve víře. Mohu jí slavit vlastně kterýkoliv
den, klidně i dvakrát, jak to mnozí zakoušíme, když jezdíme na plánky.
Je to vždy požehnaná radostná chvilka, která upřímně věřícímu
člověku nemůže nikdy zevšednět, ale naopak vždy může
znovu a více prožívat a uvědomovat si určité skutečnosti.


To, že Památku
máme v neděli není založeno na suché liteře zákona, ale je
to spíše dobrý obyčej. Už při stvoření světa vidíme Boží
záměr oddělit jeden den v týdnu, kdy člověk odloží
ty všední věci, aby mohl více si uvědomovat ty „Boží věci“
(G 2,2-3). I první věřící se scházeli v neděli (první
den v týdnu), to protože v ten den byl Pán Ježíš vzkříšen
z mrtvých. Tak si to čteme ve Sk 20,7 „A
když se učedníci prvního dne po sobotě sešli k lámání
chleba, Pavel k nim mluvil, protože měl nazítří jít pryč,
a protáhl svou řeč až do půlnoci.“
(NBK). To je vlastně
jediný verš v Bibli, který mluví o dni, kdy se věřící scházeli
ke slavení Památky. ( V Sk 2,42 se mluví, že lámali chléb každý
den, ale není jisté zda jde Památku jako takovou nebo o obecenství, kdy měli
vše společné, tedy i stolování.)


  
         Neděle jako svátek pochází
až z doby císaře Konstantina I. Velikého (306 – 337), který v říši
povolil křesťanství (313 edikt milánský) a sám se stal křesťanem.
R. 321 nařídil říšským zákonem svěcení neděle. A toto
ustanovení vlastně zachovává i dnešní ateistický svět, za což můžeme
být Pánu vděčni, a proto tu neděli (každou) využívejme se
oslavování Jeho svatého jména. Kéž by to byl náš prvořadý zájem
– slavit v neděli Památku Pána Ježíše a nevymlouvat se na učení,
práci, nemoc, rodinu atd. Pán nám k tomu dej sílu. Amen.


V Brně
dne 4.8.2002 Aleš Drbal              


 IV. Použitá literatura:


Písmo svaté – Nový kralický překlad
Nového zákona a Ekumenický překlad

Horton, S.: Systematická teologie, Křesťanský život, Albrechtice
2001

Boice, J.M.: Základy křesťanské víry, Návrat domů, Praha 1999

Kolektiv: Nový biblický slovník, Návrat domů, Praha 1996

Novotný, A.: Biblický slovník, Kalich, 1992 Praha

Lane, T.: Dějiny křesťanského myšlení, Návrat domů,
Praha 1999

North, J.B.: Dějiny církve od Letnic k dnešku, Návrat domů,
Praha 2001

Frazen, A.: Malé církevní dějiny, České kat. nakl. Zvon, 1992